Zpívající kytarista Daniel Krob: Oprášil jsem Křížka i Suchého se Šlitrem

Rozhovor pro TopVip

Rockový hudebník Daniel Krob, který nedávno vydal sólové album s názvem DK, na sebe poprvé upozornil jako kytarista plzeňského Feratu, odkud přešel do podstatně známější kapely Arakain, jejímž zpěvákem byl Aleš Brichta a s níž natočil její kultovní debut Thrash The Trash. Poměrně záhy následoval další přestup, tentokrát do Kreysonu v čele se zpěvákem Láďou Křížkem. I tomu dal po čase vale a rozjel v Plzni vlastní skupinu Zeus.

Publikoval  dne 25 Říjen 2012 v kategorii Rozhovory

Následně jste natočil pod pseudonymem Daniel a s výrazně pozměněnou image CD Motýl, které bylo spíše pop-rockové. Co vás k tomu vedlo?
Svoje první skladby jsem začal skládat ve čtrnácti letech a vystupoval jsem s akustickou kytarou na folkových festivalech. A tyto songy jsem chtěl v roce 2000 vydat na CD. Ovšem jako rocker jsem měl velmi těžkou pozici takový materiál prosadit. Proto jsem stvořil nového zpěváka jménem Daniel, který nebyl rocker a nikdo ho neznal. O CD Motýl pak psal časopis Bravo, vystupoval jsem v televizních pořadech, a nikdo netušil, že jsem to vlastně já. Metrové vlasy jsem si nechal ostříhat na ježka a toho obarvil na bílo, pak na modro a nakonec na černo. Bylo zajímavé pozorovat, jak se o nového zpěváka zajímají média a pořadatelé. Píseň Motýl byla věnována Přemkovi Pazderkovi, jenž záhadně zmizel cestou ze školy a nikdo ho dodnes nenašel. V klipu o něm hovoří jeho rodiče a také ředitel Nadace Naše Dítě, která byla partnerem a také zprovoznila telefonní linku Vzkaz Domů 0800 111 113. Díky CD Motýl se v naší zemi hodně mluvilo o ztracených a unesených dětech.

Co následovalo potom?
Připravoval jsem hudební projekt se zpěvákem Michalem Penkem, natočili jsme materiál na celé CD, udělali fotky a měli i velkou vydavatelskou firmu. Nakonec to nedopadlo, asi chápete proč – návyk rovná se zánik. No a do toho zavolal režisér a scenárista Marek Dobeš, jenž o několik let později napsal scénář k filmu Kajínek, že má roztočený film, a já začal připravovat hudbu podle filmových materiálů, které mi v noci po natáčení nosil domů. Promo k filmu Choking Hazard bylo pak velmi rozsáhlé, udělali jsme i DVD, CD a koncerty kapel. Poté jsem ještě pro Marka natočil několik skladeb pro Českou televizi a on pro mě dva klipy.

Už loni se začaly šířit zvěsti o vašem comebacku a zároveň i o přípravě nového alba. Co bylo hlavním impulsem pro návrat?
Přicházelo to pomalu samo, a když mi Aleš Brichta zavolal, že máme výročí s Arakainem a že budou nějaké koncerty, napadlo mě, že bych mohl natočit výroční CD s průřezem mé tvorby od roku 1983.

Prvním krokem byla vaše účast na kompilačním CD Rockové vánoce 2, na kterém jste se prezentoval skladbou Purpura z pera autorského dua Suchý/Šlitr…
To je také výroční píseň. Purpura vyšla poprvé na desce přesně před padesáti lety a moc se mi líbí její různé úpravy od známých zpěváků. V rockovém kabátě ji uslyšeli posluchači až ode mne.

A teď už přejděme k vašemu novému, nedávno vydanému albu nazvanému DK. Hrajete na něm na kytaru a zpíváte…
Točilo se a míchalo pouze šest dní ve studiu Blue Velvet v Praze. Chtěl jsem, aby nahrávka zněla živě tak, jak ji hrajeme s kapelou. Nepoužívali jsme žádné elektronické pomůcky k doladění kytarových sól a zpěvů, bicí se točily rovněž naživo bez střihů.

Vyjma svého vlastního autorského materiálu se na CD prezentujete i dvěma částečně upravenými songy z doby vašeho působení v Arakainu a dokonce třemi pocházejícími z období spolupráce s Láďou Křížkem, nechybí ani předělávka písně od Zeusu. Co vás přimělo k tomuto kroku, tedy k úpravě starších songů z vašich dřívějších působišť?
Na CD jsou skladby od roku 1983 až do roku 2000, je to malý průřez mojí tvorbou od klasické kytary přes folk až po heavy metal. Chtěl jsem si udělat radost a dát konečně na jeden nosič skladby, které jsem rád hrál.

Ve dvou arakainovských písních s vámi zpívá i původní vokalista této skupiny Aleš Brichta, což je pro fanoušky jistě zajímavá informace.
Jedná se o skladby Proč a Šehrezád. S Alešem jsme si skladbu Proč zahráli na vánoční Barče 2011 a mělo to úspěch, a tak mě napadlo pozvat ho do studia.

Především skladby Kreysonu jsou od původních verzí hodně odlišné. Co na to říká Láďa Křížek? Jak se mu třeba zamlouvá několikanásobné zrychlení jeho největšího hitu Vzdálená?
No, to fakt nevím, neviděl jsem se s ním minimálně patnáct let. Současné mladé rockové publikum už Vzdálenou v původní verzi pro holky nezná. Verze od skupiny Damiens byla pro děti a současná podoba by se jim mohla líbit. A je to teď už také konečně v našem podání píseň pro chlapy…

Odkud vlastně pocházíte a jak jste se dostal k muzice?
Narodil jsem se v Sokolově, ale vyrůstal jsem v Karlových Varech. Jako malému klukovi se mi líbily filmy, v nichž někdo zpíval. V první třídě jsem přesvědčoval rodiče, aby mě přihlásili do Lidové školy umění, kde jsem se chtěl učit hrát na kytaru. Jenomže to tehdy bylo možné až od čtvrté třídy, takže mi bylo nabídnuto, abych hrál na flétnu, nebo na violoncello. Vybral jsem si flétnu. Zároveň jsem dělal sportovní gymnastiku. S flétnou jsem však velmi brzy skoncoval, poněvadž jsem si nesednul s paní učitelkou. Takže jsem až do svých třinácti let nehrál na nic. Pak jsem ale na táboře slyšel vedoucího, jak válí na kytaru písničku Hlupák váhá od skupiny Katapult. Chtěl jsem se ji taky naučit, a tak jsem začal hrát na kytaru a bylo to.

Kromě gymnastiky jste se věnoval i volejbalu. Kam až jste to s tímto sportem dotáhl?
Volejbal byl až posledním sportem, který jsem dělal. Nejdříve jsem chodil pět let na gymnastiku. Pak se naši rozvedli, přestěhoval jsem se a kvůli tomu jsem s ní seknul. Poté jsem rovnou nastoupil do šesté třídy ve sportovní škole v Karlových Varech, kde jsem se začal věnovat atletice. Házel jsem kriketovým míčkem, pak oštěpem, také jsem skákal do výšky. A když jsem skončil základní školu, zjistil jsem, že ve Varech není žádný klub pro atlety. Přesedlal jsem tedy na volejbal. Nebylo na tom nic divného – otec byl rovněž volejbalista a učil nás trenér, který s ním hrál v mužstvu. Uměl jsem pořádně vyskočit a rázně praštit do míče, a tak mě vybrali do Vrcholového střediska mládeže. S volejbalem jsme se dostali až na reprezentaci, hrál jsem za Pedagogickou fakultu Plzeň. Skončil jsem s ním na vojně, kytara dostala přednost.

Velmi aktivně se věnujete leteckému modelářství. Čím vás tento sport uchvátil?
Modelařil jsem od deseti do sedmnácti let a teď mě to zase chytlo. Technika je tak vyspělá, že je radost si zalítat s letadlem, které je dvakrát větší, než jsem já. Adrenalin je silnější než na koncertě a diváci jsou na letištích také. Jezdím i po evropských soutěžích a lítám Free Style na rockovou hudbu.

Předpokládám, že muziku už máte nějaký ten pátek spíše jako koníčka. Můžete čtenářům prozradit, čím se živíte?
Mám agenturu na pořádání a ozvučení koncertů…

Kdo je vaším největším hudebním vzorem?
Určitě Gary Moore, který loni bohužel umřel. Také mě hodně oslovila kapela Pink Floyd a z domácích nejvíce Katapult.

Do jaké škatulky byste se zařadil? Anebo ke komu byste se přirovnal?
Charakterizoval bych se jako multižánrový kytarista bez omezení. Hraju klasickou kytaru, ale také rock a blues, začínal jsem jako folkař, věnoval jsem se i country, hrál jsem v heavy a trash metalových kapelách…

Máte nějaký nesplněný profesní sen?
Chtěl bych si někdy zahrát s filharmonií, ideálně svoji vlastní skladbu, kterou by aranžér upravil pro velký orchestr a já bych si tam vystřihl sólo na akustickou kytaru.

Nedávno jste natočil videoklip k písni Život je reálnej…
Před několika dny měl premiéru, můžete ho najít na mezinárodním serveru www.youtube.com.

Co zásadního vás v muzice čeká do konce roku?
Chystám další dva klipy. Na jednom z nich se snažím spolupracovat s Václavem Marhoulem, a to ohledně použití archivních filmových materiálů. Ten druhý chci natočit na písničku Myšlenky, kde hraji na akustickou kytaru a zpívám. Navíc bych chtěl už pomalu začít pracovat na nové desce. Na tu hodlám zařadit písničky, které jsem složil po roce 2000. No a 19. listopadu budu v klubu Meet Factory speciálním hostem pražského koncertu švýcarské rockové kapely Gotthard.

Letos jste absolvoval úspěšné turné Arakain Memorial 2012, které zorganizoval Aleš Brichta u příležitosti 30. výročí založení Arakainu…
Letos na jaře se sešli všichni bývalí členové Arakainu, kteří tam hráli od roku 1982 až do roku 1994. Podle mě neexistuje žádná jiná kapela na světě, která by existovala třicet let, vystřídalo by se v ní tolik muzikantů a všichni se po letech potkali na jednom pódiu. Byl to pro mě velký zážitek. Prožil jsem několik dnů s lidmi, které jsem do té doby znal jen z fotek. Turné skončilo v říjnu, ale je možné, že příští rok bude další. Zpíval tam s námi Aleš Brichta, který složil všechny slavné texty, a hráli jsme třicet nejznámějších skladeb do roku 1994. Střídali jsme se na pódiu podle toho, kdy jsme v Arakainu působili. Nejdříve se představili zakladatelé kapely a na závěr ti, co z ní odešli jako poslední. Publikum si mohlo poslechnout svoje oblíbené songy v podání jejich autorů a původních hráčů. Byla to doslova rarita.

Stíháte žít i rodinným životem?
Když jsem šel na vojnu, nevěděl jsem, že je moje přítelkyně těhotná. Tehdy byla povinnost si ji vzít, takže svatbu zorganizovali její a moji rodiče. Já pouze jako voják přijel, převlíkl jsem se do civilu a oženili mě. Pak jsem zase odjel na vojnu, kde jsem strávil dva roky. Během té doby si manželka našla náhradu. Když jsem se vrátil domů, oznámila mi mezi dveřmi, že má jiného a že se chce nechat rozvést. Z tohoto krátkého vztahu mám dceru, které je dneska hodně přes dvacet. No a před osmi lety jsem se znovu oženil. Manželka má svoje děti z předchozího vztahu a to nám tak nějak stačí. Jelikož je narozená šestnáctého a pro mě je zajímavé číslo třináctka, brali jsme se šestnáctého října ve třináct hodin. Já se ženil v kožených kalhotách a koženém saku a Monika si nechala ušít kožený kostým, takže to byla taková rocková svatba na Karlštejně.

Komentáře