BRICHTOVI SOUSTRUŽNÍCI DOBŘE SOUSTRUŽILI aneb SYMFONIE PRO ELEKTRICKÝ MEMORIÁL

Report / Aleš Brichta – Arakain Memorial 2012 – Vzpomínka na Arakain
/ středa 30. května 2012, od 20.30 h. /
Brno, KD Semilasso (Brno, Semilasso, 30. května 1982): V brněnském kulturním domě Semilasso se ve středu 30. května 1982 představil mladý a nadějný, poměrně neznámý pražský hudební soubor s podivným názvem Arakain, v čele se zpěvákem Alešem Brychtou. Chlapci se snaží o tvrdý rock, neboli tzv. heavy metal, a netají se svými vzory, jako například Iron Maiden. Je pravdou, že některým konzervativnějším posluchačům by tento styl hudby mohl připadat velmi tvrdý, ale na druhou stranu je třeba ocenit, že se na naší socialistické hudební scéně objevují i soubory, jež dokáží rozvíjet hudební žánry, které nejsou natolik klasické, ale které si svoje posluchače jistě najdou, a – koneckonců – které zkoušejí hrát i mladí a perspektivní muzikanti třeba v Sovětském svazu, anebo dalších spřátelených zemích. A co je důležité rovněž kladně hodnotit, jsou některá uvědomělá témata textů jednotlivých písní, jako např. výchovná skladba s názvem Nikotin, která se snaží mladé lidi varovat před nástrahami kouření. Pražská kapela dále zahrála písničky jako Le Mans či Kostlivec, a lze si jen upřímně přát, aby se tito mladí hudebníci objevili i na Festivalu politické písně, kde by se svým hráčským talentem a umem jistě nebyli bez šancí na ocenění.

(Brno, Semilasso, 30. května 2012):

Tak, a to by jako fabulační pokus o prdel snad stačilo. Samozřejmě že 30. května 1982 nebyla středa, ale neděle, samozřejmě že citovaný článek nikdy nikde nevyšel, a samozřejmě že snad všichni novináři už dneska dávno moc dobře vědí, že Aleš Brichta není Aleš Brychta, ale Aleš Brichta. Co ovšem zůstává společného, že tenhleten šikovnej rocker nám letos do Brna (a nejen do Brna) ten starej Arakain fakticky přivezl.

Metalová událost roku? No v podstatě ano. Čeho se třeba Jirka Urban – dle svých vlastních slov na DVD Arakain XXV Eden – bál, totiž pódiového přizvání původních, třeba již hudebně neaktivních členů kapely, to se Alešovi daří v jeho osobitém pojetí realizovat právě v těchto dnech (turné začalo 30. května plzeňskou Šeříkovkou a končí 7. června v Praze na Barče). Asi tak ze tří čtvrtin narvaný sál Semilassa (nepočítaje uzavřenou galerii) se sice dočkal půlhodinového zpoždění, ale pak se fakt dočkal: nášlapná, třicet let stará mina vybuchla prdou M jako Metal nebo 24 na Le Mans (oficiálně vydáno pod názvem Le Mans), a bylo vidno i slyšno, že kapela má našlápnuto věru dobře! „Sláva i smrt rychlých jezdců“… a „vytí motorů sílí“ – jak příznačné.

Zajímavostí tohoto prvotního údobí tvorby Arakainu určitě je, že řadu písní nejenže textoval, ale i hudebně skládal sám Aleš (viz obě zmíněné, dále též později hraný šlágr Metalománie), teprve později převzali skladatelské otěže (bas)kytaristé, a Aleš se mohl soustředit na tvoření svých mnohdy až skoro geniálních textů, které dnes již patří do zlatého fondu tuzemských metalových slov a vět.

Původní tým áček na pódiu vytvořili vedle zpěváka kytarista Ruda Rožďalovský, basák Olda Maršík a bubeník Mirek Nedvěd, s nimiž dobře spolupracoval stálý člen koncertu, kytarista David Vaněk. Alešovi se podařil nevídaný organizační kousek, totiž sezvání prakticky takřka všech dřívějších kostlivců, pardon členů skupiny, samozřejmě kromě stávajících hráčů Arakainu Jirky Urbana, Zdeňka Kuba a Mirka Macha, a též krom dlouholetého bubeníka kapely Marka Žežulky. Bohužel, z důvodu nepochopení šéfa skladu jisté nejmenované Billy nebyl podřízený Bob Vondrovic připuštěn na některé části turné, ale v Brně jsme jej naštěstí viděli. Mno, viděli – oni ti bubeníci, jak jsou vzadu, vizuálně zas tak nápadní nejsou, takže lépe řečeno jsme Boba aspoň slyšeli… Fuck off managers of supermarkets! :-)))

A tak se na stejdži postupně prostřídali kytarista Marek Podskalský (autor hudby k songům Ztráty a nálezy nebo May Day – a jsme opět u toho Festivalu politické písně, tehdy pro každou známější kapelu prakticky povinného; mimochodem, dle mého osobního názoru je May Day hudebně i textově jednou z nejlepších a nejnadčasovějších skladeb Arakainu vůbec, ten fakt lítá dóoost vysoko nad zemí), dále kytarista Miloň Šterner (jak zní z úst Aleše Brichty na DVD 20 let natvrdo, do kapelního repertoáru přispěl jedinou věcí, Slečna Heavy, dle mne však stojí za to), basák Venca Ježek, a kromě již zmíněného Boba též multi-žánrový (jazz, rock, heavy, thrash…) bubeník Karel Jenčík; koneckonců, v roce 1990 se mu podařilo asi o týden „vyšplouchnout“ Arakain v pomyslném souboji o první čs. thrash metalové album vydáním LP Assesor Invaze.

Repertoár koncertního projektu Arakain Memorial 2012 je velmi odvážný. Narozdíl od poměrně konzervativně pojatého playlistu výročního březnového Arakainu (objektivně ale nutno podotknout, že Arakain má svoji historii samozřejmě o deset let delší než Brichta v A, a koncepčně bylo tour áček pojato zkrátka trochu jinak), Brichta opravdu zabrousil do nejstarších počátků 80. let, do roku 1982 a výš, a tak výroční třicítka fakt seděla. Na druhou stranu je pravda, že všechny skladby, které se v Brně hrály, oficiálně dříve nebo později na nějakém nosiči vyšly, a ani Brichta, odvážný z nejodvážnějších, nezařadil staré, nikdy oficiálně nevydané songy (mezi lidem byl zmiňován např. ten s názvem 730). To ovšem proboha není výtka, to je jenom jasný důkaz, že vynikající vzpomínkové turné tohoto typu se zkrátka nemohlo – a nemohlo a nemohlo! – konat naposled 🙂 Koncert tak s ohledem na výše řečené mohl působit trochu jako „reklama“ na nedávno vydané 4CD Arakainu, zahrnující právě kotoučky s historickými skladbami Archeology, 15 Vol. 1 & 2 a History Live (abych tady nedělal reklamu, tak pochopitelně nepíšu, že je k dostání za příznivých 299 Kč :-), protože z tohodle kompletu, čítajícího cca přes 60 věcí, jich zaznělo na brněnské zastávce hned více než 20! A ještě jinak, a lépe řečeno – z koncertního playlistu chybí na tomto reprezentativním výběru jenom několik málo skladeb, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky: Zlá křídla osamění, Kyborg a Apage Satanas…?, jinak tam všechny jsou, takže kdo ta CD ještě doma nemá, a má zájem, má i možnost. Sakra, teď to vypadá, jako kdybych tady dělal reklamu, a tak už radši držím hubu – prostě mne tohle porovnání jenom zaujalo.

Zajímavostí rovněž bylo, jak Aleš Brichta uvedl skladbu Jsem trochu jako a její vznik. Prý kdysi s Urbanem vzal Brichta do ruky nějakou náhodnou knížku, řekl Urbanovi „Řekni číslo“, Urban řekl číslo – 68, Brichta to otevřel na 68. stránce, řekl Urbanovi „Řekni číslo“, Urban řekl číslo 14, přičemž 14. slovo na té stránce bylo „jako“, a tak vznikl námět skladby Jsem trochu jako. Možná i interesantní nápad pro začínajicí textaře, jak získávat nové náměty pro úspěšné a nadčasové songy, ha ha. Tak jsem si v této souvislosti vzal z legrace do ruky jedinou knížku o Arakainu, 20 let natvrdo, otevřel jsem ji v počítači na straně 68 (dle oficiálního číslování), spočítal jsem 14. slovo (s vynecháním předložky, což není plnohodnotné slovo) a hádejte, co mi vyšlo: MANŽELKA. – Ehm, pro tvrdě rockového muzikanta či fanouška jistě velmi tvrdý výsledek… 🙂 Počátek 90. let minulého století znamenal pro Arakain v důsledku revoluce nejen začátek mediálně výsostného údobí, nesvázaného dosavadními nesmyslnými komunistickými cenzurami, ale rovněž postupný ústup od thrash metalu k melodičtějsímu á la metallikovskému heavy pojetí; Arakain se tak začal vracet do míst a chvil, kdy vlastně začínal.

Takže postupně – při fantastických thrashových vzorcích Šeherezád, Amadeus, anebo hymně Proč (původně vydaná pod názvem Proč?) či Gilotině, z prvních dvou alba Thrash The Trash a Schizofrenie z let 1990 a 1991, se na aktuálním brněnském pódiu zjevili další legendární muzikanti jako kytarista Dan Krob (nahrál TTT, a asi víte, že mu aktuálně vyšlo album Daniel Krob 2012, na němž mj. za účasti Aleše Brichty hraje např. i historické věci Áček), a bubeník Štěpán Smetáček, opět multižánrový instrumentalista, který dokáže zahrát bravurně jak thrash, tak třeba bluegrass Druhé trávy. Souhlasím s názorem, že ačkoli předchozí bubeníci odvedli maximální výkony, tak „Smeták“ zkrátka ukázal, kdo je maximální profík, neboť s jeho nástupem začaly bicí řinčet ne jak ta jedna nášlapná mina, již jsem zmínil v začátku tohoto reportu, ale jako deset zaktivovaných nášlapných min na jednom fleku. „Kosovo???“ – Kosilo mne to dostatečně. Ne nadarmo považuji Smetáčkovy výkony na Schizofrenii za asi absolutně nejlepší bicí, jaké kdy Arakain v dobách AB na oficiálně vydaných deskách měl; škoda že se tenhle maník zdržel jen na jednu placku…za svůj výkon ve dvou S, Semále a „Schíze“, však pomyslou placku zaslouží, ne? A aby toho nebylo málo, Smetáček přispěl hudebně dokonce jednou skladbou, která sice nevyšla na vinylu, ale byla a je obsažena na CD Schizofrenie, a sice Zlá křídla osamění. Kompozičně neskutečně originální balada, která ovšem asi symbolizovala odchod Štěpána do trochu jiných hudebních sfér. Slyšet ji je však vždy mimořádný zážitek.

A došlo i na songy z dalších desek: ze trojky se hrála slavná Kolonie termitů a nádherný klipový ploužák Zapomeň, ze čtyřky šlapavá Brána iluzí a masturbační Zase spíš v noci sama, no a z Apage Satanas krom titulky též Kyborg, čili kybernetický organismus. Poté, co Brichtovi nečekaně odřekla účast Dodovic family, tj. Miloš Dodo Doležal na kytaru a Dodo junior na basu, velmi potěšila operativní součinnost basáka Lukáše Varaji a bývalého Alešova spoluhráče z ABBANDU a člena Motorbandu, kytaristy Zbyňka Haaseho, kteří bleskurychle zaskočili, a patří jim za to myslím velký dík. Zvuk byl v Semilasse dle mého názoru velmi slušný, ale nebojím se říct autentický, neboť zpočátku působil náladou „postarších let“, což byl zřejmě geniální koncepční záměr :-), a s postupující novější tvorbou se zdokonaloval až do technicky aktuálních zvukařských parametrů. Jakýmsi symbolickým pojítkem mezi socialistickou a porevoluční érou byla určitě píseň Nesmíš to vzdát, která musela v roce 1988 vyjít na supraphonském sampleru Posloucháte Větrník…3 pod upraveným názvem Cesta, a namísto Aleše Brichty byl jako autor textu uveden jistý Petr Mareček, který provedl určité drobné úpravy. A pokud se nepletu, tak jediný oficiální nosič, na němž skladba po revoluci vyšla v necenzurovaném, tedy původním pojetí, je již zmíněné CD Arakain Vol. 2, nepočítám-li tedy jeho reedice. A pokud se pletu, tak mne klidně v Komentářích opravte. „Glá – dý – já – tor, glá – dý – já – tor!“ Neskutečný, vlastně skutečný thrashový nářez uzavřel metalovou mši, která se koná pouze ve výjimečných výročích zrození. Před třiceti lety se zrodil gladiátor Arakain, nejúspěšnější český metalový rek všech dob, tehdy se zrodili soustružníci, kteří nám přinesli nejednu metalovou symfonii, elektrickou symfonii. A nikdo učitě nepochybuje, že úspěch Arakainu stojí na základním pilíři tom, že v něm dvacet let působil…no kdo, kdo to je, kdo je – kdo je – kdo je? 🙂

Ano, Brichtovi soustružníci v Brně dobře soustružili – a soustružili a soustružili, až nám vysoustružili metal; ten starej, věru poctivej a tvrdej kov. Mimochodem, v Semále knihovna není, takže knihy z regálů tentokrát nepadaly. Ale symbolicky – na prdel jsem sed, a na kolena pad; tenhle Arakain se nám totiž „rozdall“. A že Cíl může být někdy start hodně smysluplné, dlouholeté kariéry, o tom už snad ani nemluvě… 🙂

autor Tonda Dědek – zdroj Metal-line

Komentáře

komentáře